Stanfordský vězeňský experiment

Stanfordský vězeňský experiment proběhl roku 1971
pod záštitou amerického psychologa Philipa Zimbardo. Celý experiment se odehrával ve sklepení Stanfordské univerzity, které bylo přetvořeno tak, aby působilo opravdovým dojmem věznice.   Na základě inzerátu v novinách, ve kterém Zimbardo nabízel studentům zajímavou brigádu, se přihlásilo celkem 75 dobrovolníkům, kteří se podrobili nejrůznějším fyzickým i psychickým testům. Z celkového počtu bylo vybráno 24 konečných účastníků, ti byli dále rozděleni na dozorce a vězně.   Aby bylo hraní sociálních rolí dostatečně realistické, budoucí vězni ve fiktivní věznici, byli opravdu zatčeni ve svých domovech studenty, převlečenými za budoucí dozorce. Dozorce měli jasný cíl – udržet pořádek ve věznici bez použití násilí. Vězni byli označováni čísly, naopak dozorci museli být oslovováni jako pan nápravní důstojník. Případně porušení pravidel se trestalo.

První den fingované věznice nebyl nijak dramatický, avšak už druhý den, začalo na jednotlivce doléhat okolní prostředí. Jeden z vězněných psychicky neunesl tíhu situace a zhroutil se. Navíc začal ostatní přesvědčovat, že se nejedná o experiment, tudíž jsou všichni doopravdy vězněni. Dozorci se začali vžívat do své sociální role a používali čím dál tím častěji tělesné tresty. Ponižovali vězněné, nechali je dokonce umývat toalety holýma rukama či jim odebrali matrace. Vězni se sice pokusili o vzpouru, ta však byla potlačena. Atmosféra houstla. Celý dojem experimentu navíc umocňovaly okovy na nohách vězněných či punčochy na jejich hlavách. Na toaletu se smělo pouze do 22h, poté museli vězni močit do kýblů umístěných v celách.

PŘEDČASNÉ UKONČENÍ

Po pár dnech bylo naprosto zřejmé, že se z lidí stává zvěř. Dozorci se chovali čím dál tím hůře a vězni se pokoušeli za každou cenu tento nápor vydržet. Na některých bylo viditelné, že čelí velkému psychickému nátlaku. Nápor na všechny zúčastněné byl tak velký, že Zimbardo experiment po 6 dnech ukončil. Přiměla ho k tomu jeho stávající manželka, které se chlubil probíhajícím výzkumem. Té se však situace natolik nelíbila, že svému partnerovi sdělila, že pokud bude v tomto experimentu pokračovat, nechce s ním mít již nic společného. Zimbardo si uvědomil, že on sám je krásným důkazem toho, jak se člověk velmi rychle vžije do své role (jako ředitel fiktivního zařízení byl v podstatě hlavou věznice).

CÍLE EXPERIMENTU

Zimbardo chtěl zjistit, jak velký vliv má na inteligentního jedince prostředí a ostatní jedinci, s kterými se stýká. Byl přesvědčen, že vliv na naše chování a jednání, může mít i sociální role, kterou člověk vykonává, což se experimentem podařilo dokázat. Pokud se člověk vžije do své sociální role, jdou mnohdy jeho osobní vlastnosti stranou. Zimbardo o tomto projektu napsal i knihu s názvem Luciferův efekt, která patří mezi velmi oblíbené.

POCHYBNOSTI O PRAVDIVOSTI

Už po odhalení experimentu, se mnozí domnívali, že nejde o jednoznačně podložený výzkum kvůli nedostatku zúčastněných. V posledních letech navíc světová média informovala o tom, že by experiment nemusel mít až tak vypovídající hodnotu, protože měl být údajně zmanipulovaný. To například tvrdí investigativní novinář Ben Blum. Podle záznamů z ,,věznice“ měli být dozorci nabádáni k agresivnímu jednání vůči vězňům. Zhroucený student měl navíc svůj amok hrát, a to proto že se potřeboval učit na zkoušky a v cele mu to nebylo umožněno.

Tehdejší student Korpi vypověděl, že svůj psychický kolaps předstíral. Do experimentu se přihlásil proto, protože se domníval, že bude mít v cele dostatek času na učení. Potřeboval se dostat na svůj vytoužený studijní obor, na nějž se přijímací zkoušky konaly po ukončení experimentu. Když však zjistil, že to mu nebude v cele umožněno, snažil se dostat ven. Nejdříve předstíral bolest žaludku, což byl marný pokus. Následovalo tedy hrané nervové zhroucení. Pobyt v cele mu však přišel i přes to zábavný a přínosný. Přiznal však, že ho opravdu šokovalo, že nemůže celu opustit a je tedy držen navzdory své svobodné vůli, to nečekal.   Stejnou zkušenost měl i Richard Yacco. Už druhý den chtěl z vězení odejít, načež mu bylo sděleno, že to není možné. Zahájil tedy hladovku, aby Zimbardo musel za případné následky nést zodpovědnost. Ten pochopitelně vše popírá, i přes to že sám lhal. Přepisy konverzací ze třetího dne totiž dokazují, že Zimbardo opravdu neumožnil, vězňům odejít a ti tak byli vězněni proti své vůli. Obhajuje se tím, že v písemném souhlasu, který každý účastník podepsal, stála věta, jenž umožní ukončení účasti na experimentu a tu musí zúčastnění vyslovit. Tyto souhlasy vyvěsil na své stránce, ovšem o ničem takovém se v nich nepíše.   Někteří fingovaní vězni do dnes litují, že nepodali žalobu na věznění proti své vůli. Zimbardo se domníval, že vystresování vězňů pramení z nevhodného a agresivního chování dozorců, ale je možné, že šlo spíše o stres z neumožnění, vystoupit z pokusu. Ani chování dozorců nebylo zcela v jejich režii.

Ti kteří byli málo agresivní, sám Zimbardo ponoukal k větší krutosti. Nepřistupoval k nim jako k objektům (oproti vězňům), ale více přátelsky, spíše jako ke kolegům. Z výpovědí studentů tak vyplývá, že chování dozorců mohlo být dost ovlivněno.   Test byl později vyzkoušen znovu dvojcí psychologů v totožných podmínkách. Závěr byl však jiný. Dozorci si s vězni vytvořili spíše přátelský vztah. Když chtěli psychologové následně své zjištění publikovat v britském časopise, Zimbardo měl údajně psát editorům, že jde o podvodníky. V té době totiž usiloval o to, aby byl jeho pokus zfilmován v Hollywoodu, a tak by pro něho byla negativní publicita na škodu.

Závěrem lze říci, že se bohužel nedopátráme, zda byl experiment ovlivněn samotným Zimbardem. Každopádně jde stále o zajímavý a nejznámější psychologický počin, který se zapsal do učebnic společenských věd.

zdroj:http://www.radostnezpravy.cz/stanfordsky-vezensky-experiment/

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *