Místo nezkažených Čechů máme generaci Y

Čekání na Čechy nezkažené minulým režimem skončilo. Místo toho máme generaci Y

Nedávný výzkum provedený v zemích západní Evropy, v USA, Kanadě a Austrálii potvrdil, že dnešní mladí prožívají v porovnání se svými rodiči podstatně depresivnější období svých životů. Ztěžují jim ho dluhy, nezaměstnanost a nesnadné shánění vlastního bydlení nebo nájmu, který si mohou dovolit. „Ti, kteří se narodili mezi rokem 1980 a polovinou 90. let, většinou známí jako generace Y, dnes zjišťují, že jsou stále znatelněji odstřiháváni od svého podílu na bohatství produkovaném v západních společnostech,“ shrnuje výsledky výzkumu Guardian.

Kombinace vlivů ekonomické krize, globalizace, demografických změn, proměn trhu práce a čím dál dražšího bydlení znamená konstantní nejistotu a existenční starosti. Klidné mohou být jen děti bohatých rodičů.

„Pravděpodobně poprvé v historii, až na období válek nebo přírodních katastrof, jsou příjmy mladých ve srovnání se zbytkem společnosti tak nízké,“ uvádí Guardian . Ve Spojených státech jsou lidé pod třicet let chudší než důchodci. Ve Španělsku je nezaměstnaných téměř 50 % mladých lidí. Výzkum upozorňuje i na to, že kromě krize mohou za současné deprese mladých jevy, ke kterým postupně dochází celých posledních třicet let.

Odlišné startovní podmínky generace, která zažila první koncerty Rolling Stones, a dnešních mileniálů rozebírá text stejného média o dvou Londýňankách. Rhiannon je 28, Michelle 73. Narodily se a žijí ve stejné čtvrti, obě jsou fanynkami Jeremy Corbyna, obě se živí psaním. Tím podobnosti končí. Zatímco Rhiannon dává většinu své výplaty za místo v pokoji sdíleného bytu, Michelle bydlí ve vlastním domě. „Budu mít někdy taky místo, které si budu moct vymalovat, jak budu chtít?“ přemýšlí Rhiannon na návštěvě u Michelle. Do klubu chodí typická londýnská mileniálka často až po výplatě, v druhé půlce měsíce na drinky nemá. Kdyby zvýšili nájem, musela by se stěhovat.

Okrádaná generace

Text se věnuje i jejím potížím s úzkostmi a depresemi. „Jak se mohu jednou zvládnout vdát, mít dítě nebo si koupit dům?“ běží Rhiannon hlavou, když pod dojmem svých současných podmínek přemýšlí o budoucnosti. Školu skončila s dluhem 36 000 liber, frenetické hledání práce, se kterou by dluh umořila, začalo proto hned po promoci. Zatímco o dvě generace starší Michelle studovala zadarmo a po škole pokračovala kurzem muzikoterapie. „Mohla jsem si dovolit si vybírat. Váhat, zkoušet různé věci. Dělala jsem umění, hudbu, prodávala na trzích se starožitnostmi, vyučovala. Od všeho něco. Psát jsem začala až hodně po třicítce, diplom jsem dodělávala na konci 70. let,“ vzpomíná. „Dnešní mladí si nic takového dovolit nemohou, musí být rádi za jakoukoliv práci, kterou jim někdo nabídne. Dost často to není zrovna něco, o čem by snili.“ Jak říká kamarádka Rhiannon: „Nikdo si v dětství nepředstavoval, že bude poradcem na zákaznickém servisu.“ Je ale vděčná, že má práci.

Po několika setkáních s Rhiannon a jejími známými Michelle zjišťuje, že mileniálové jsou, jak říká, „basically fucked“. Zděšená je především historkami z práce. Trávení času v prostředí, kde se „dosahují cíle“, vládne manažerská hantýrka, lidé jsou konstantně hodnoceni a vysáváni rutinou schůzek a porad, si neumí představit. „Po rozhovoru s Michelle je mi do breku. Když od někoho staršího slyšíte, že to máte opravdu těžké, není to jenom nečekaná podpora, ale spíš potvrzení toho, že nejsme jenom parta ufňukaných sobců přesvědčených o své výjimečnosti, ale generace, která je pomalu, ale jistě okrádaná,“ shrnuje Rhiannon pro Guardian společné vycházky a schůzky s Michelle.

Lennon v Tescu

Jejich domovský Londýn je dnes jedním ze symbolů sociální nerovnosti. Z města s nejvyšším počtem miliardářů na počet obyvatel a velmi špatně dostupným bydlením pro lidi s průměrným příjmem létají zaměstnanci velkých společností na noc třeba do levnějšího Madridu. Nájem je tu i s letenkami vyjde levněji než byt v Londýně. Jak ale ukazuje výzkum, depresivní vyhlídky nemají mladí lidé jen v anglickém hlavním městě. Vysoké nájmy a efekt toho, čemu antropolog David Graeber říká ,, práce na ho.no“, se týkají generace Y všude. A nejenom jí.

„Sledujeme rozsáhlou hypertrofii ani ne tak ‚služeb‘, jako spíš administrativního sektoru, který vytváří a pohlcuje řadu nových odvětví, jako jsou finanční služby nebo telemarketing. Vedle toho jsme svědky nevídané expanze sektorů jako firemní právo, akademická nebo zdravotní administrativa, lidské zdroje a public relations. A přitom v těchto narůstajících číslech ani nejsou zahrnuti všichni ti, jejichž úkolem je poskytovat novým odvětvím administrativní, technickou či bezpečnostní podporu, ani množství výpomocných oborů, jako koupání psů či celonoční rozvoz pizzy, které existují jenom díky tomu, že všichni ostatní tráví tak velké množství času v práci. – Tohle všechno je zkrátka práce, pro niž navrhuji označení ‚práce na ho*no‘,“ píše Graeber, který je momentálně usazený právě v Londýně, v jednom z mála měst, kde můžete v noci pracovat jako  donáška humrů na soukromé adresy.

Nejenom tady ale mileniálové malují moodboardy v reklamkách, zvedají telefony na zákaznické podpoře nebo v horším případě balí zásilky u Amazonu. Málokdo si může kvůli vysokým nájmům dovolit chvíli nepracovat nebo se úplně vyvázat z nabídky prací na ho*no a dělat něco, co dává smysl. Graeber uvádí příklad svého spolužáka a později básníka a frontmana kapely, kterého nedávno potkal jako čerstvého podnikového právníka. Narodila se mu dcera a on „musel zvolit standardní cestu“. „Nabízí se spousta otázek, které by si člověk v tuto chvíli mohl položit, počínaje tou, co vypovídá o naší společnosti fakt, že generuje jenom krajně omezenou poptávku po talentovaných básnících či hudebnících, ale zdánlivě nekonečnou poptávku po specialistech na firemní právo. Kde je příští John Lennon? Nejspíš balí krabice někde v supermarketu.“

Manželské etudy

Rodičovské historky o tom, jak to zamlada měli těžké a nic nedostali zadarmo, se tak dnes mladým vypráví těžko. Už dlouho je zjevné, že to byli oni, kdo se zamlada měl líp. Jak poznamenávají sociologové: zatímco rodiče v obdobích rozvinutého sociálního státu získali víc, než si kdy představovali, jejich děti díky tomu vědí, co všechno nikdy mít nebudou. „Odborníci varují, že nefér rozložení bohatství ve společnosti bude mít zásadní vliv na všechno. Od společenské soudržnosti k zakládání rodin,“ dodává Guardian k výsledkům výzkumu.

Podobná data pro Českou republiku, případně celou střední nebo východní Evropu nemáme. Pokud si představíme českou verzi Rhiannon a Michelle, bude mít česká Rhiannon pravděpodobně stejnou potíž s prací na ho*no a dost možná i s vysokým nájmem. Životy rodičů dnešních českých mileniálů jsou však s generacemi, které v zemích západní Evropy využily výhod sociálního státu, nesrovnatelné. Leccos o prvních dospělých zážitcích rodičovských párů v 80. letech, věčném shánění bydlení bez rodičů a sušení plenek v umakartových koupelnách ukazuje dokumentární cyklus Heleny Třeštíkové Manželské etudy. Jejich podstatně omezenější možnost výběru, než měli mladí za železnou oponou, znamená, že u nás téma generace Y rezonuje dvojnásob. Variace na „My jsme nemohli nic, ty budeš moct, co budeš chtít“ slyšel někdy v životě leckterý český mileniál.

Čekání na mladé Čechy nezkažené životem za komunistů však pomalu končí. Místo dokonalých mladých, kteří nemuseli do svazu mládeže, ukazují i česká média mileniály jako do sebe zahleděné líné individualisty, kteří dny tráví na internetu a nejsou schopni si najít práci. Sen o úspěšných dětech, ze kterých se stanou mladí Evropané, pro mnoho rodičů končí v momentě, kdy se nejmladší syn vrátí z Erasmu. Půlrok na koleji v Holandsku se na dlouho ukáže jako jediná výhoda, kterou mu jeho generační zařazení přineslo.

Nefachčenka se smartphonem

Zvyklost používat generaci Y jako fackovacího panáka česká média převzala rychle a bez rozmýšlení. Ukázkovým příkladem posilování stereotypů bez ohledu na fakta je nedávný text Respektu s názvem Mají následníci mileniálů těžký život, nebo jen nevědí, jak jsou šťastní?který se zabývá depresivním pohledem na budoucnost generace K, dnešních teenagerů. Podle Guardianu se většina generace pojmenované po Katniss Everdeen z Hunger Games bojí dluhů a marného hledání práce. S ohledem na data zveřejněná Guardianem, bezpočet podobných výzkumů nebo procento mladých nezaměstnaných v západní Evropě se takové strachy zdají pochopitelné.

V Respektu si však k tradičnímu tónu textu o mladých, kteří si ničeho neváží, berou na pomoc text Janana Ganeshe ve Financial Times. Ekonomové podle něj „sice sledují pokles reálných mezd, do těchto čísel ale nezahrnují výhody moderních konzumentů. V 80. letech, kdy dospívala generace narozená v roce 1960, neznali mladí lidé e-mail ani smartphone, jejich možnosti zábavy a kontaktů byly nesrovnatelně menší než dnešních teenagerů. Lety, a tudíž cestování jsou dnes levné, kriminalita podstatně nižší a svět je na tom po konci studené války podstatně lépe“. Zkuste předhodit mileniálovi, který ještě od skončení školy nenašel jiný džob než na zákaznické podpoře v Amazonu a postupně se zadlužuje, aby nemusel bydlet u rodičů, že jeho babička zamlada neměla smartphone.

Zatímco u nás se na mileniály většinou nadává, nebo se k nim vzhlíží, některá západní média je mnohdy vidí jako revolucionáře, disidenty dnešní doby, kteří přinesou změnu. Na generaci, jejíž podstatnou část vychovávala MTV a reklamy optimistických 90. let, však ve skutečnosti, jak píše Jacobin, není nic z podstaty revolucionářského nebo naopak reakčního. Spíš se zdá, že když se mluví o generaci Y, mluví se většinou o stereotypech, mýtech, utkvělých představách nebo zbožných přáních. Jedna z mála věcí, kterou o generaci Y můžeme s jistotou říct, je to, že bude chudší a zoufalejší, než si představovala.

Zdroj: https://wave.rozhlas.cz

Reklama

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Reklama