Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Jeho dětství a mládí bylo poznamenáno rodinnými tragédiemi

Dostojevskij, ruský spisovatel a publicista šlechtického původu, se narodil roku 1821 v Moskvě. Jeho dětství a mládí bylo poznamenáno rodinnými tragédiemi. V roce 1837 mu zemřela matka a o dva roky později byl jeho otec, alkoholik a chorobně nenávistný muž, jenž pracoval jako štábní lékař moskevské nemocnice pro chudáky, zavražděn vlastními nevolníky. Tyto události Dostojevského silně ovlivnily. Kromě toho jej sužovaly záchvaty epilepsie, k nimž se ještě přidala psychická labilita. Toto všechno mu výrazně komplikovalo jak jeho osobní, tak pracovní život.

Navzdory svému, řekněme značně rezervovanému, vztahu k vojenské službě, začal Dostojevskij z existenčních důvodů studovat vojenskou ženijní školu v Petrohradě. Po jejím absolvování nastoupil na krátký čas na carské ministerstvo obrany, brzy však své první místo opouští a chce se věnovat profesionálně literární tvorbě.

Rozhodujícím momentem pro Dostojevského literární práci bylo seznámení s V. G. Bělinským, ruským kritikem, který jako první četl jeho prvotinu „Chudí lidé“. Tato romanticky laděná novela s výraznou psychologií hrdinů a realistickými popisy tehdejšího Ruska si získala Bělinského náklonnost. Autor měl značný ohlas mezi revolucionáři, čímž se zařadil do kriticko-realistické školy čtyřicátých let, v jejímž čele stál právě Bělinský. Ústředním tématem této školy byl soucit s trpícím člověkem. Právě téma utrpení je nejtypičtějším prvkem Dostojevského knih. Brzy se však s kriticko-realistickým proudem rozchází, jedním z důvodů bylo realistické odmítání Boha jako nositele morálky a svobody. Dostojevskij chce narozdíl od realistů budovat společnost na základě víry, přiklání se tedy k tzv. petraševcům, náboženským a sociálním utopistům kolem ruského revolucionáře M. V. Petraševského. Dostojevskij se roku 1846 stal členem tohoto kroužku, ovšem o tři roky později jej spolu s dvaceti dalšími členy obviní z proticarského smýšlení a odsoudí k trestu smrti. Soud však nakonec verdikt změní a pošle jej na nucené práce do omské věznice, kde stráví čtyři roky. Následujících pět let je nucen na Sibiři sloužit v carské armádě. Toto dlouhé období nejenže přerušilo jeho slibně se rozvíjející kariéru, ale hlavně poznamenalo jeho pohled na svět. Roku 1859 se mohl vrátit do evropského Ruska, jeho psychické strádání však nekončí, umírá mu žena a bratr, s nímž vydával časopisy Vremja a Epocha. Návratem do normálního života se jen prohlubují jeho existenční problémy, jež ho dovedou k hazardním hrám. Dostojevskij je nucen před věřiteli prchnout do Francie a Německa, teprve na konci života se vrátí zpět do Ruska. Svědectvím jeho těžké situace je autobiografický „Deník spisovatele“.

Po návratu z vyhnanství se Dostojevského literární projev mění, oproti prvotním romantickým prózám demonstruje především krizi současné společnosti, zhoubně poznamenávající lidské vztahy. Vězeňské zážitky jej dovedly ke zkoumání lidské povahy v mezních situacích, umožnily mu pronikat ke složitým psychologickým pochodům lidského nitra, pochopit lidi nalomené povahy, ještě více v něm upevnily soucit s trpícími. Svou vlastní „mezní situaci“ zobrazí v „Zápiscích z Mrtvého domu“. V této autobiografické, dokumentárně podané próze zobrazil, jak hluboce člověka poznamená zatčení a dlouholeté vytržení z normálního života. I další knihou, „Zápisky z podzemí“, sleduje psychologické pochody nevinného, leč potrestaného člověka.

Následná šedesátá léta 19. století jsou pro Dostojevského dílo vrcholná, právě v tomto období napíše své velké romány. První z nich, „Zločin a trest“ jej doslova katapultuje mezi nejvýznamnější ruské a později i světové spisovatele. Stálé materiální potíže a vnitřní přetlak podnítily Dostojevského horečnaté psaní, z něhož vzešly „Idiot“ a „Běsi“. Pro urychlení své romány často diktoval stenografce, Anně Grigorjevně Snitkinové, se kterou se později podruhé oženil. Vrcholnou čtveřici uzavírají „Bratři Karamazovi“, nedokončená románová epopej. Všem těmto románům je společná touha dobrat se smyslu lidské existence.

Dostojevskij, narozdíl třeba od Tolstého, nebyl vždy oblíbeným spisovatelem, prošel si několika etapami čtenářského zájmu či nezájmu. Paradoxně až těsně před jeho smrtí si ruský národ uvědomil jeho velikost. Dostojevskij zemřel na epilepsii roku 1881 v Pěterburgu

zdroj:https://www.praha12.cz/fjodor-michajlovic-dostojevskij/d-1894

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *